Záření

Elektromagnetické záření, které k nám Slunce posílá, má různé podoby a vlastnosti. Můžeme ho považovat za vlnění, proto ho nejčastěji rozdělujeme podle vlnové délky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, zároveň platí, že to je také proud energetických částic – fotonů – a že energie fotonu je nepřímo úměrná vlnové délce záření.

Všechny druhy elektromagnetického záření se šíří i ve vakuu, proto se energie přenášená elektromagnetickým zářením může šířit i vesmírem ze Slunce k naší Zemi. Elektromagnetické záření se ve vakuu pohybuje rychlostí 300 000 kilometrů za sekundu, což je tisíc miliónů km/h. Ze Slunce k nám světlo letí nějakých 8 minut.

Porovnání vlnových délek elektromagnetického záření

Energeticky ze slunečního záření přímo využíváme viditelné světlo a dlouhovlnné infračervené záření, které je pro nás neviditelné a projevuje se jako tepelné záření.

Vlnová délka infračerveného záření je v rozmezí 790 nm až 0,1 mm.
Vlnová délka viditelného světla je 390 nm až 790 nm.

Část záření se odrazí zpět do vesmíru (asi 26 %), část se rozptýlí a pohltí v atmosféře (si 19 %), část dopadne na Zemi a ohřívá ji (asi 51 %), část se odrazí od zemského povrchu do atmosféry (asi 4 %). V našich zeměpisných šířkách dopadne za slunečného dne na čtvereční metr zemského povrchu každou sekundu i více než 1 000 J energie. Tok energie ze Slunce na Zemi se nazývá sluneční konstanta a má hodnotu asi 1,4 kW m⁻². (1,4 kW je výkon jako 14 stowattových žárovek.)

Poměr složek pohlceného a odraženého slunečního záření

Energii slunečního záření můžeme využít dvěma způsoby: přímou přeměnou světla na elektrickou energii nebo využitím slunečního tepla.

2