Využití slunečního tepla
Sluneční tepelné elektrárny
Ve světě existuje několik experimentálních zařízení využívajících sluneční teplo ve velkém. Jsou založené na principu soustředění (koncentrace) paprsků z velké plochy do plošky co nejmenší. Využívá se odrazu slunečního světla od vhodně tvarovaných a orientovaných zrcadel. Světlo se odráží a koncentruje do jednoho ohniska, kde vzniká vysoká teplota. Princip je stejný, jako když lupou soustřeďujete sluneční paprsky.
Sluneční pec
Plochá zrcadla (heliostaty) soustřeďují sluneční záření do jednoho místa (ohniska), v němž je nádoba s pracovním médiem, např. vodou. V ohnisku vznikají velmi vysoké teploty (cca 3 000 °C – považte: železo se taví při 1 500 °C, z kovů by vydržel jen wolfram, který taje při 3 400 °C). Zatím jsou podobná zařízení určená jen k pokusům a výzkumům, ale teoreticky jde vzniklé teplo použít k přeměně vody na páru o vysokém tlaku, která se dá využít pro pohon parní turbíny jako v klasické elektrárně. Vzhledem k vysoké teplotě ale může být pracovním médiem např. olej. Kromě výroby elektřiny se tak vysoká teplota může využít i v jiných technologických nebo chemických procesech. Heliostaty jsou vždy pohyblivé, aby sledovaly Slunce.
Dosud největší postavená experimentální sluneční pec je Odeillo ve Francii, téměř identická (jen o 20 let mladší) je Parkent v Uzbekistánu, další jsou např. v USA.
Parková elektrárna
Je tvořena řadami či poli slunečních kolektorů různého tvaru (např. paraboly, koryta, Fressnelova zrcadla), které soustřeďují sluneční záření na centrální trubici, v níž proudí teplonosné médium. Nejznámější je elektrárna SEGS v Kalifornii s výkonem 30 MW, která má v pohyblivých rámech celkem 1,5 milionu zrcadlových obloukových ploch.
Věžová elektrárna
Zrcadla jsou umístěná v soustředných kruzích kolem vysoké věže, která je tak v ohnisku. Nejvíc takových experimentálních elektráren je postaveno v Kalifornii a Novém Mexiku v USA, kde mají v průměru 320 slunečných dnů v roce. Některé ohřívají vodu (až na teplotu páry 560 °C, některé používají olejový nebo štěrkový akumulátor tepelné energie, aby turbogenerátor mohl pracovat ještě chvíli i po západu Slunce. Například jedna z novějších věžových elektráren Crescent Dunes v Nevadě, USA, umožňuje uložit naakumulovanou energii až na 10 hodin.
Věžové solární elektrárny dosahují účinnosti max. 17 % a jsou stále jen ve stadiu pokusných zařízení. Nastavovací zrcadla jsou řízena počítači, ale i tak je technicky i finančně obtížné je přesně nastavit, zrcadla se také musejí stále čistit od pouštního prachu.