Parabolický koncentrátor
Výklad
Výroba několikametrových celých odrazných ploch je náročný proces, proto se jednotky větších výkonů skládají z menších zakřivených zrcadel, uspořádaných vedle sebe do formy větší paraboly. Určitým nedostatkem diskových koncentrátorů je nutnost dvouosového natáčení za Sluncem. Nosný mechanizmus musí být dimenzován nejen na hmotnost samotných zrcadel, ale i na hmotnost tepelného spotřebiče v ohnisku paraboly, protože ten je součástí pohyblivé konstrukce se zrcadly.
Nejčastěji se jako spotřebič v solárním zařízení používá Stirlingův plynový motor. V něm je uzavřeno konstantní množství plynu, vodíku nebo helia, které se v jednom místě zahřívá, rozpíná se a na jiném místě motoru zase ochlazuje a v rámci tohoto procesu koná práci, která se převádí na pohyb elektrického generátoru. Absorbér v ohnisku v tomto případě slouží jako zdroj tepla pro motor.
Náročnost masivní konstrukce parabolických koncentrátorů nedovoluje stavbu jednotek velkých výkonů. Jedna parabola má výkon do desítek kW. Častěji se vyskytují ve formě parků s desítkami až stovkami menších samostatných jednotek. Při tak velkém množství jednotek obsahujících pohyblivé části jsou samozřejmě kladeny větší nároky na údržbu celého systému.
Odrazivou plochu tvoří podkladový materiál (sklo nebo plast) a tenká nanesená vrstvička lesklého kovu (stříbro nebo hliník). Odrazivost koncentrátorů dosahuje při použití postříbřených skel více než 90 %.
Celková účinnost diskových parabolických koncentrátorů při přeměně dopadajícího slunečního záření na elektrickou energii dodanou do sítě je přibližně 30 %. V jejich ohnisku je možno dosáhnout i teplot vyšších než 1 000 °C.
Například solární parabolický koncentrátor o průměru 10 metrů dokáže při stabilním oslunění 1 000 W/m2 zásobovat energií motor o výkonu 25 kWe.